Jiný a opravdový Listopad

Vždy jsem s jistými rozpaky naslouchal vyprávění mého otce, účastníka Pražského povstání v květnových dnech r. 1945 o tom, že již rok po těchto událostech se jejich historie vyprávěla zcela jinak.

Dnes již tomu rozumím lépe: od nějaké doby se vždy, kdykoliv si připomínáme Listopad r. 1989, publicisté vyhýbají  jakékoliv zmínce o některých aspektech tehdejších událostí, které, jak se obávám, se příliš nehodí k některým  primitivním představám o vyrovnávání se s minulostí.  Proč vlastně lidé přišli v úterý 21. 11. 1989 na Václavské náměstí, ale nikoliv k soše              Sv. Václava, jak je v našich dějinách obvyklé, ale před budovu tehdejšího Vydavatelství Melantrich? Proč právě z balkónu této budovy k Pražanům promluvili V.Havel a A. Dubček? Otázky, které dnes v běžné publicistice i u příležitosti výročí těchto událostí zůstávají bez odpovědi. A všimněte si: ČT jako ilustrační záběry k jakýmkoliv zmínkám o nadcházejících výročích používá zásadně jen záběry se sochou Svatého Václava, i když zde se kolem 17. listopadu a v následujících dnech  nic podstatného neudálo.
V sobotu 18.11.1989  se konal  v Obecním domě tzv. Herecký koncert, pořad, při kterém  herci přednášeli různé  monology z divadelních her. Před koncertem však přijel J. Kačer a sdělil, že divadelníci zahajují stávku, že to lidem vysvětlí, pokud jej některý z organizátorů uvede. Ujal jsem se toho, předstoupil před nabitý sál a oznámil, že události, které se staly včera v ulicích Prahy, se již nesmí opakovat, a my všichni k tomu musíme přispět. Reakce byla ohromující…Pak vystoupil J. Kačer a prohlásil, že odmítá dále hrát jako nevědomý šašek…Revoluce přešla do ulic.
Druhého dne, v neděli 19. 11. 1989,  jsme se(tehdejší tajemník ČSS J. Škoda, pozdější senátor J. Vyvadil a já) sešli a sepsali protest, který pak  v pondělí               20.11. 1989 vychází na první stránce Svobodného slova, v té době deníku tehdejší Československé strany socialistické, jako prohlášení předsednictva této strany a jejího poslaneckého klubu nejen s protestem proti zásahu policie proti studentům, ale především na tehdejší poměry se zcela mimořádnou výzvou k nápravě poměrů, které takový zásah vůbec umožnily.
Pravda: v té době již od soboty 18.11. 1989 probíhalo ustanovování Občanského fóra a stávka studentů a herců, sepisovaly se rezoluce, ale toto bylo poprvé, kdy si mohli lidé přečíst prohlášení tehdejší legální organizace v oficiálních novinách, které nejen odsuzovalo to, co se stalo, ale žádalo nápravu poměrů. Reakce byla fantastická: již od rána se před  budovou  Melantricha na Václavském náměstí, kde tehdy sídlila redakce Svobodného slova,  scházeli lidé a četli vystavené stránky deníku a v podvečer již byl před budovou veliký dav, který provolával "Zítra zase pravdu" a "Zítra přijdeme znova". To jsme pochopili jako mimořádnou příležitost a redaktor P.Kučera přivedl druhý den  V. Havla, který zde poprvé vystoupil před tak velikým shromážděním spolu  s řadou dalších osobností.  Měj jsem tu čest zde také před plným Václavským náměstím  vystoupit. Napadla mě vlastenecky-historická paralela a řekl jsem, že  skoro před sto lety zazněla na prknech Národního divadla v opeře B. Smetany Braniboři v Čechách věta, která pak otřásla celou Evropou. A ta věta zní: „My nejsme lůza, my jsem lid!“ A také my zde na Václavském náměstí nejsme žádná lůza a žádné živly, jsme národ a lid této země!  Na reakci lidí a na pohled na Václavské náměstí v těchto chvílích se nedá nikdy zapomenout….
Ale kdo si však dnes ještě vzpomene  např. na M. Nevoleho, tehdy náměstka ředitele nakladatelství,  který to vše technicky organizoval a zejména zajistil ozvučení Václavského náměstí,  což byl v tehdejších podmínkách neuvěřitelný výkon…

V sobotu 25.11. 1989 nás  tehdejší předseda Československé strany socialistické B. Kučera požádal, abychom na druhý den připravili první oficiální setkání tehdejší vlády a Občanského fóra. Pamatuji se, jak jsme s J. Vyvadilem běželi do Obecního domu zajistit místnosti, ale jakási vedoucí nás vyhodila s tím, že nic takového zde nepřipustí. Když jsme zklamaní odcházeli, vyběhli za námi podle oblečení dva číšníci a jeden kuchař s tím, že rozhovor slyšeli, ale že nepřipustí, aby se taková událost konala jinde, než "u nich",  a že vše, jako zdejší Občanské fórum,  zajistí.  Tak se  opravdu v Modrém salonku Obecního domu v neděli 26.11. 1989 setkávají delegace vlády tehdejší ČSSR a  Občanského fóra. Fotografie z tohoto setkání, na kterém si přes stůl vedoucí těchto delegací L. Adamec a V. Havel podávají ruce, je často publikována. Z účastníků tohoto jednání jsou v aktivní politice již jen dva. Všichni byli členy delegace Občanského fóra: především prezident republiky Václav Klaus a poslanec Z. Jíčínský .
Možná se zmínky o aktivní úloze členů a funkcionářů tehdejších politických stran, z dnešního demokratického pohledu sice opravdu pseudostran, (Československé strany socialistické a Československé strany lidové), příliš nehodí do dnešních zjednodušených představ o kolaborantech s tehdejším režimem, přesto se tito lidé v naprosté většině v listopadu 1989 okamžitě postavili na stranu Občanského fóra a dali mu své sekretariáty a kanceláře k dispozici, ale zamlčováním některých skutečností  svoji vlastní historii rozhodně nevylepšíme… 
Listopadové události však nespadly jaksi „z nebe“, půda pro ně byla dávno připravena, společnost změnu očekávala. Teprve nyní po dvaceti letech jsem si mohl v Lidových novinách 29.10. 2009 přečíst udání na mě, které kdosi  v polovině října           r. 1989 poslal  na ÚV KSČ. Na stránce, kde se publikují dřívější zprávy,  pod  nadpisem: „Tajně pro ÚV KSČ - Kdy odstavíme KSČ od vesla?“  je publikován dopis na ÚV KSČ, kde si pisatel stěžuje, že na besedě v Semilech, kterou pořádala jako veřejnou schůzi Československá strana socialistická,  na otázku z pléna „Kdy už s těmi komunisty zatočíte, kdy je dostanete je od vesla? Dr. Křeček na to reagoval v tom smyslu, že to již nebude dlouho trvat, jenom co bude vytvořena dostatečně silná  jiná politické strana“.
Poučení z Listopadu? Svoboda, která byla tehdy vybojována, je sine qua non kvalitního lidského života, podmínkou nezbytnou, ale zdaleka ne jedinou. Člověk, který nemá práci, nemá zajištěnu existenci své  rodiny, který  nemá kde bydlet, a který navíc ještě slyší, že to je vlastně jeho vinna, neboť se nedokázal o sebe  postarat, chápe svobodu a tím i události, od kterých nás dělí dvacet let, poněkud  s menším nadšením, než  autoři černobílých komentářů, kteří nad ním ohrnují nos. Jak mi řekl nedávno jeden z mých klientů: „Také jsem tehdy na Václaváku zvonil klíči od svého bytu, ale ty klíče mi nyní majitel sebral….“