Možná příliš odborné, ale snad bude zřejmé, o co mi jde:Jde o vcelku banální případ: manželé ing. K. a B. K. se rozvedli, následně na to Obvodní soud pro Prahu 8 ve věci11C195/94 rozsudkem ze dne 26. 3. 1998 zrušil společný nájem jejich společného bytu v Chotovické ulici v Praze8 asoučasně rozhodl, že byt bude nadále užívat jako jediná nájemkyně paní B. K.
Jde o vcelku banální případ: manželé ing. K. a B. K. se rozvedli, následně na to Obvodní soud pro Prahu 8 ve věci11C195/94 rozsudkem ze dne 26. 3. 1998 zrušil společný nájem jejich společného bytu v Chotovické ulici v Praze8 asoučasně rozhodl, že byt bude nadále užívat jako jediná nájemkyně paní B. K. Rozsudek nabyl právní moci, žádným způsobem jej již nejde změnit, všichni jsou povinni jej respektovat. Ostatně od jeho vynesení uběhlo již 20 let. Jaký však mají tyto skutečnosti význam nejen pro českou justici, ale zejména pro občany právního státu? Kupodivu žádný.
Paní B. K., která byla shora uvedeným pravomocným rozsudkem soudu určena jako nájemce bytu v Chotovické ulici, tento byt pak vyměnila s manželi D. za jejich byt v Osadní ulici, rovněž v Praze 8. MČ Praha 8 s výměnou bytu vyslovila dne 12. 11. 2001 souhlas a uzavřela jako pronajímatel s manželi D. nájemní smlouvu. Pokud by měl někdo dojem, že na základě těchto skutečností je bydlení manželů D. zcela v souladu s platným právem, a nemůže být nijak zpochybněno, mýlil by se.
Následně podala paní I. K. (dřívější manželka ing. K.) žalobu proti manželům D. a domáhala se jejich vyklizení z bytu v Chotovické ulici s tím, že ona a nikoliv paní B. K. byla nájemkyní bytu a tedy výměna bytů je neplatná. Obvodní soud pro Prahu 8 ale s ohledem na již zmíněný pravomocný rozsudek, který opravňoval paní B. K. k výměně bytu, žalobu zamítl. Rozsudek potvrdil 21. 3. 2006 i Městský soud v Praze.
Pak ovšem začal nevídaný „justiční ping-pong“: Nejvyšší soud oba rozsudky dne
19. 11. 2008 zrušil s tím, že nebylo provedeno dostatečné dokazování. Obvodní soud tedy doplnil dokazování a rozsudkem ze dne 27. 5. 2009 žalobu opět zamítl, což opět
7. 6. 2011 potvrdil Městský soud v Praze. Nejvyšší soud však dne 19. 4. 2012 oba rozsudky opět zrušil a doporučil oběma soudům jinou právní úvahu. Obvodní soud se snažil, ale s přihlédnutím k tomu, že tu existuje již několikrát zmíněný pravomocný a nikým nezrušitelný rozsudek z r. 1998, ze kterého plyne to, že žalobkyně I. K. nemá k předmětnému bytu žádné právo, žalobu opět dne 19. 2. 2012 zamítl. A tento názor znovu Městský soud v Praze 5. 11. 2012 potvrdil.
Oba tyty rozsudky však potřetí zrušil Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 19. 3. 2014 ve věci 26 Cdo 460/2014 a uložil oběma soudům žalobě vyhovět, neboť Obvodní soud pro Prahu 8 před dvaceti lety prý rozhodl špatně. Nejvyšší soud má dnes jiný právní názor a manželé D., staří lidé, kteří nic nezavinili se z bytu, který užívají na základě pravomocného rozsudku a řádné nájemní smlouvy, mají vystěhovat.
Není zde místo pro úvahu nad tím, zda tento právní názor je v souladu se zákonem a není to ani důležité. Ostatně právo je širší než zákon. Nejde ani o zřetelnou extremní nejednotu v rozhodování soudů, což nepůsobí na veřejnost příliš důvěryhodně. A nehledě ani k dvanáct let trvající nejistotě občanů. Podstatné je, zda soud, který „ruší“ dvacet let starý pravomocný rozsudek jiného soudu, rozsudek, který však byl zdrojem nabytých práv a povinností, si dostatečně uvědomuje odpovědnost za důvěryhodnost státu, za právní jistotu občanů, k níž má rozhodování soudů přispívat. Bez sdílení této odpovědnosti by takový rozsudek mohl být jen mocenským rozhodnutím bez toho, aby výrok soudu byl pochopitelný a akceptovatelný.
Lze jistě připustit, že dřívější rozhodnutí soudů mohlo být chybné. Ale podle mého názoru má-li právní stát existovat, není možné na zjištěná, ale dávno pravomocná rozhodnutí reagovat jen tak, že toto rozhodnutí bude prostě nahrazeno jiným. Aniž by současně ten, kdo svým novým rozhodnutím předchozí chybné rozhodnutí „napravuje“, se současně nevyslovil k právním důsledkům, které změna právního názoru po dvaceti letech pro občana znamená. Jinými slovy není možné, aby se soud nevyslovil k odpovědnosti státu za předchozí chybné rozhodnutí, k podílu státu - jehož je soud konec konců součástí - na situaci, do které se manželé D. dostali. A to se v tomto případě dosud nestalo a ani neděje.
Bez takto pojmenované a přijaté odpovědnosti státu by se o nějaké právní jistotě občanů, věřících ve správnost pravomocných rozhodnutí soudů, nedalo hovořit. Natož o nějaké spravedlnosti ….
(22. 9. 2014 vyšlo na www.ceska-justice.cz)
