Na počátku roku je vhodné zamyslet se nad problémy a otázkami na které již dlouho hledáme a nenacházíme rozumné odpovědi.
To, co mne přimělo k tomuto zamyšlení se nad postavením Romů u nás, byly především texty S. Uhlové uveřejňované v Deníku Referendum, zaměřené na adoraci soužití Romů s majoritní společností. Zvláště ten poslední nazvaný „Dožít se toho, že se tu něco změní“. V její reportáži Romové řádně pracují, jsou ve své práci spokojeni a řádně se starají o své rodiny.
Problém je ale v něčem jiném: úvaha Saši Uhlové je, podle mého názoru, zatížena zela neodůvodněným očekáváním, že samotné uběhnutí času (aniž bychom cokoliv činili) povede k tomu, že se něco změní. Oba Romové vystupující v reportáži totiž očekávají, že se snad za dalších dvacet let situace změní a budou majoritní společností přijímáni jinak. Co by však takovou změnu mělo v budoucnu vyvolat, když v uplynulých dvaceti letech se nic k dobrému nezměnilo, se zde nedovíme. A je zřejmé, že ani autorka ani dva Romové, o kterých píše, žádnou představu o podmínkách budoucí změny nemají, ačkoliv některé problémy ve vlastní romské komunitě tuší. „Jak každej říká, my Cikáni říkáme, že práci nelze sehnat, tak moje zkušenost je jiná“, říká v reportáži jeden z nich a druhý, jak píše autorka „smutně dodává, že o Romech, kteří žijí na dávkách, ví. Střídavě je omlouvá, že třeba nemůžou sehnat práci, tak co mají dělat a střídavě se na ně zlobí, že se dost nesnaží. Každopádně je zřejmé, že on sám s tím nezmůže nic.“ Ale právě v oné poslední větě je uveden onen hlavní omyl: nikdo to udělat nemůže!
Kradoucí pražští taxikáři, „Rákosníci“ živící se kšeftováním s levným šuntem a s drogami, všude se roztahující Rusové, sudeťáci chtějící se zmocnit našich pohraničních hvozdů a příslušných nemovitostí, muslimové chtějící vraždit Evropany, sociální dávky zneužívající a byty devastující Romové, to vše jsou stereotypy, které se samozřejmě negativně a často bolestně dotýkají těch, kteří se takto nechovají. Ale současně je zjevné, že nespadly jen tak „z nebe“. Jakkoliv jde o obecně nepřijatelné předsudky, je v nich obsaženo jisté procento obecné zkušenosti nejen konkrétních lidí, ale i obcí a dalších komunit, k čemuž stačí nahlédnout do statistiky zadržených pěstitelů marihuany, navštívit Chánov nebo hotel Luník, projít se po pražském „zlatém kříži“ nebo sledovat zprávy z Blízkého východu.
Náprava tohoto společenské vědomí zatěžujícího stavu ovšem nespočívá v tom, že tyto zkušenosti budeme popírat, ale v tom, že tyto zkušenost budou v obecném povědomí nahrazeny pozitivním přesvědčením se o skutečném, tedy jiném stavu věcí. Asi tak jako dnes již v rakouských obchodech nevisí nápisy „Češi zde nekraďte“, jak tomu bylo na počátku devadesátých let. O změnu se musí postarat ne ti, kteří si to myslí, ale ti, kteří takto nekonají.
Pamatuji na filmové záběry z jižních států USA ze šedesátých let o tom, jak se černošští školáci a studenti přes kordony policistů se psy, přes běsnění bílých rasistických občanů i politiků domáhají přístupu do škol. A my se dnes chystáme krácením sociálních dávek postihovat rodiče těch, kteří neposílají své děti do školy. Chápete ten rozdíl?
Když jsem před lety napsal, že situaci Romů si musí vyřešit především sami Romové, byl jsem dotazován, zda si opravdu myslím, že Romové čekají na nějakého nového Martina Luthera Kinga. Nemyslím, že je zapotřebí tolik historie, ale jsem přesvědčen o tom, že to musí být samotní Romové, kteří budou formulovat své požadavky a potřeby a prosazovat je nejen vůči majoritní společnosti, ale i ve vlastní komunitě. Ti Procházkové a Gorolové, o kterých píše S. Uhlová. Ti mladí Romové, kteří spoluorganizují různá setkání k romské problematice a k návrhům nových zákonů (a kteří mně zde vyřizují pozdrav od rodičů, které jsem zastupoval před soudy v celé republice) anebo třeba i ti, kteří si u příležitosti Listopadových výročí nedávno připomínali existenci jediné romské politické strany, která měla na počátku devadesátých let své zástupce v zákonodárných sborech.
Nikdo jiný to za ně neudělá. Obávám se, že ani většina lidsko-právních organizací a aktivistů, kteří v této věci postupují přesně opačně, než je zapotřebí. Usilují o vymýcení oněch negativních předsudků a nikoliv toho, co je způsobuje. Cožpak si opravdu nikdo nepřečetl zprávu BIS za rok 2013, ve které se píše: „Negativně lze také hodnotit velmi často jednostranná a neobjektivní vyjádření různých proromských aktivistů a nevládních skupin, která označovala za příčinu neutěšené situace pouze majoritní společnost a Romy zbavovala jakékoli odpovědnosti za daný stav.”?
Pokud se tak nestane, budeme i za dalších dvacet let stále hlasitěji a stale hloupě mluvit a psát o exofobii a rasizmu našeho národa, pranýřovat pronajímatele proto, že nechtějí uzavírat nájemní smlouvy s Romy a zastupitele a poslance, kteří říkají jen to, co si myslí jejich voliči. A stále prohlubovat obecné neporozumění ve společnosti, což je to poslední, co dnes ale i za dvacet let můžeme potřebovat.
Napsáno pro Deník Referendum
