Opatrně s totalitou…

V souvislosti s posledními událostmi v USTR a s tím souvisejícími úvahami nad tím, zda nedávné, předlistopadové období bylo či nebylo po celou dobu svého trvání obdobím totality, byla publikována řada názorů, které však, podle mého názoru, jen podtrhují zásadní  celospolečenské nedorozumění bránící  nějakému konečnému vyrovnání se s  minulostí.

Tak historik  P. Placák  v článku „ Chraň bůh historii“ ( LN   25. 4. 2013)  vyjmenovával znaky totalitního režimu charakterizující naší předlistopadovou dobu:  režim nutil lidi k politické angažovanosti, mobilizoval proti nepříteli, prosazoval ideologizaci veřejného života…. Bezpochyby, ale když jsem se autora dotázal, zda  náhodou nezaměňuje to, co je a co není důležité, tedy zda tyto  bezpochyby nepřijatelné jevy nemůže velká část občanů považovat za méně nepřijatelné,  než ekonomické a sociální  ohrožení existence  svých rodin,  které jim v demokratickém režimu hrozí, odpověděl mi autor článku  sdělením, že takto bychom mohli  „ vyvinit“ i nacistický režim v Německu, který ve třicátých letech  přece umožnil  plnou zaměstnanost a dosáhl toho, že řada dělníků si poprvé mohla dovolit dovolenou u moře.   To je jistě pravda, ale není právě v tom ten problém? Není  zjevné, že pak  by různé totalitní, nedemokratické a i jinak „nepřijatelné“ režimy, mohly nejen pro historii, ale i pro paměť svých současníků být legitimizovány poukazem na řešení sociálních problémů, které naopak režimy „přijatelné“  schopny vyřešit zcela zjevně nejsou?

Ještě výrazněji tento problém je patrný v odpovědi režiséra R. Špačka, který v Magazínu Lidových novin (z 27. 4. 2013) tvrdí, že u nás „celých 41 let zde vládl zcela průkazně totalitní režim…“,  což dokládá definicí tohoto pojmu: „vedoucí úloha KSČ, politicky motivované soudnictví, povinnost pracovat, zavřené hranice, nesmělo se svobodně podnikat…. Zcela jistě, ale neodpovídá oné „povinnosti pracovat“  také právo brát pravidelně mzdu, která zajistí nutnou existenci a vylučuje vznik  ghett se sociálně  vyloučeným množstvím osob? Tomu by se velmi podstatná část občanů jistě nebránila.   A nebylo v očích mnohých „zpolitizované soudnictví“ nahrazeno představou  o soudnictví zkorumpovaném?

Obávám se, že v dobách nekončící krize představa o režimu, který nutí občana k politické angažovanosti, a  ve kterém se musí pracovat, nikoho nepoděsí. Důraz, který klademe na práva a svobody je jistě důležitý, ale jako bychom zapomínali, že to musí být všechna a ne jen některá práva a pro všechny, nejen pro některé. Jako bychom zapomínali  na to, co je pro člověka, který chce jen uživit svoji rodinu  něco více a něco méně důležité.  Historie se sice nemůže  opakovat, ale v jiné podobě, ale ze stejných důvodů se  to, co jsme již prožili, a o čem mluvíme jako o totalitě,  klidně opakovat  může….

(psáno pro Lidové noviny 6. 5. 2013)